Jak může skládání Rubikovy kostky poslepu pomoci v přípravě na státnice? Nejen to v rozhovoru prozradil absolvent OI Matěj Mužátko, držitel dvou národních rekordů ve speedcubingu

Jaká byla Vaše cesta na FEL?

Nejprve jsem vůbec nevěděl, co chci dělat, a program Softwarové inženýrství a technologie (SIT) vypadal, že nabízí více možností a že se člověk nemusí rozhodnout hned na začátku studia. Jinou volbu jsem prakticky neměl. Přihlášku jsem si tedy dal ještě na program Otevřená informatika (OI), ale nakonec jsem se rozhodl pro SIT s tím, že si případně některé předměty z OI zapíšu jako volitelné. Po bakaláři na SIT jsem přemýšlel, že se studiem skončím a půjdu pracovat, jelikož jsem měl pocit, že softwarové inženýrství jsem již vyčerpal. Rozhodl jsem se však, že budu ve studiu pokračovat na OI, kde jsem si jako specializaci vybral počítačové inženýrství.

Zmiňujete, že jste na bakaláři studoval SIT a na magisterské studium jste pak přecházel na OI, což mezi studenty SIT není neobvyklé. Někteří z nich z tohoto přechodu mívají obavy, jaký byl přechod pro Vás?

Přiznávám, že jsem na to částečně doplatil. Chyběly mi prerekvizity, takže s některými předměty jsem bojoval trochu více a o rok jsem studium prodloužil. Ale rozhodně se to dá zvládnout a stálo to za to. Teď, když mám studium za sebou, je to skvělý pocit, ale také úleva. Ještě před rokem či dvěma jsem přemýšlel, že bych pokračoval na doktorát, protože jsem měl školu hodně rád a opravdu mě bavil skoro každý předmět. Došlo mi ale, že doktorát už jde opravdu do hloubky a je tam velmi úzká specializace, takže jsem se rozhodl nepokračovat. Studium na FEL se mi ale líbilo a byl jsem opravdu spokojený. Na nějaké hlubší hodnocení je však asi ještě moc brzy.

Jaké máte plány po studiu? Čemu se chcete věnovat?

Po absolvování počítačového inženýrství jsem měl v plánu se věnovat programování hardwaru. To byl můj cíl, když jsem si tuto specializaci zvolil. Na OI se mi ale velmi zalíbil předmět Kombinatorická optimalizace, který je ve společném základu pro všechny studenty tohoto programu, a tak jsem šel nakonec tímto směrem. Teď působím v oblasti komunitní energetiky, konkrétně se zabývám optimalizací spotřeby energie.

Studium na FEL je poměrně náročné. Jak jste ho zvládal skloubit se speedcubingem?

Je pravda, že při studiu jsem určitě trénoval méně. Vždy jsou samozřejmě určitá období, kdy se člověk musí učit na zkoušky nebo dodělávat projekty, to pak jde trénink stranou. Zejména v závěru studia jsem se skládání příliš nevěnoval, což byla trošku škoda, protože pak jsem nebyl moc připravený na mistrovství Evropy, ale škola měla samozřejmě přednost. Jinak se to ale během normálního provozu docela zvládnout dalo.

Skládání Rubikovy kostky Vás prý zaujalo až na několikátý pokus. Jak jste se propracoval k tomu, že se speedcubingu teď věnujete závodně?

Když jsem se naučil kostku skládat podle návodu, chtěl jsem ji složit za minutu a potom s tím přestat. Přišlo mi to jako hezká hranice, kdy už je člověk lepší. Když se mi podařilo se dostat na hranici té minuty, natočil jsem se při skládání a zveřejnil video na YouTube. Pod něj mi pak napsal komentář jeden speedcuber, ať zkusím i pokročilejší postupy skládání, že to není tak složité, jak to vypadá. Tušil jsem, že existuje i složitější a pokročilejší postup, ale nechtěl jsem se tomu věnovat, protože mi to přišlo moc komplikované. Tento speedcuber mě však namotivoval a už mi to prostě zůstalo. Když se člověk naučí ten obtížnější postup, zpočátku se zhorší, to je jako asi ve všem. Časy se zvýší třeba o minutu, ale poté se člověk opět začne zlepšovat. Ještě na základní škole jsem měl tradici, že jsem si každou neděli zapnul stopky a snažil se překonat svůj rekord. Ne vždy to ale vyšlo, jednou za čas člověk narazí na určitý milník, který se zdolává obtížněji. Nejtěžší většinou bývá překonat 20 sekund a poté 15 sekund.

Držíte české národní rekordy v kategoriích 3x3x3 blindfolded (skládání jedné kostky poslepu) a  3x3x3 multiblind (skládání více kostek najednou poslepu), jsou to vaše nejoblíbenější kategorie?

Teď ano, ale ne vždy to tak bylo. V minulosti jsem hodně skládal hlavní kategorii, tedy 3x3x3 s otevřenýma očima. Tehdy ani nebyla tak velká konkurence jako nyní, český rekord byl 13,33 s. Ten pak překonal jeden můj kamarád, kterého jsem překonal zase já, a dlouho jsem ten rekord držel. Dnes je to už ale pro cubery daleko složitější. V současnosti nejtalentovanější český speedcuber, Max Herink, má český národní rekord v průměru z 5 pokusů 6,37 s, takže už to není tak jednoduché. Já jsem se skládání věnoval teprve rok a už jsem překonal svůj první národní rekord. Začít skládat poslepu byl pro mě přirozený postup. Je to větší výzva, člověk si to chce nějak zpestřit.

Jak funguje skládání více kostek poslepu?

Nejdříve si všechny kostky prohlédnu a zapamatuji si, jak vypadají. Pak si nasadím masku na oči a začnu skládat. Pro zapamatování kostek používám metodu paměťového paláce, což je velmi stará metoda, která se používala dříve, když ještě nebylo tolik možností, jak si uchovat informace. Funguje to tak, že si člověk v hlavě představí nějakou trasu, kterou dobře zná. Začne třeba u sebe v pokoji a představuje si, jak se prochází po bytě a vždy se na nějakém místě zastaví a tam si uloží nějakou část informace, kterou si chce zapamatovat. U kostky to funguje tak, že mám vždy tři zastávky na zapamatování jedné kostky, kterou si “překládám” na písmena, přičemž každý roh a hrana jsou označeny předem daným písmenem. Ze dvou písmen vždy vytvořím slovo a z několika slov pak nějaký krátký příběh, který si představím na té jedné lokaci ve své hlavě. A tímto způsobem, samozřejmě s nějakým rozumným opakováním, si těch kostek zapamatuji co nejvíce. 

Není tedy pro skládání více kostek poslepu potřeba mít výbornou paměť?

Já si právě myslím, že to potřeba není. Díky této technice to dokáže každý. Obvykle se člověk nejdříve naučí skládat jednu kostku poslepu. Chce to trpělivost, ale většinou to jde i bez nějaké speciální paměťové techniky. Skládání dvou až tří kostek najednou je také možné i třeba při pouhém opakování daných slov. Pří více kostkách už to ale není příliš možné a v tu chvíli přichází na řadu právě paměťový palác. Já sám jsem tuto techniku poprvé zkoušel při skládání čtyř kostek. Funguje opravdu velmi dobře a většina lidí z toho bývá na první pokus překvapena. Po použití paměťového paláce jsou schopni si dané příběhy pamatovat třeba i další den nebo týden, a to díky tomu, že si příběhy živě představí na místech, která důvěrně znají. A právě proto mám kategorii multiblind tak rád, jelikož je to dle mého názoru nejvíce prakticky využitelná disciplína; jednou za čas tuto techniku v běžném životě využiji a zlepšuji si tak paměť. 

Na konci července jste byl ve Španělsku na evropském mistrovství ve speedcubingu. V kategorii 3x3x3 blindfolded (skládání 1 kostky poslepu) jste se umístil na 118. místě z 272 soutěžících a jako jediný Čech v kategorii 3x3x3 multiblind (skládání více kostek najednou poslepu) jste se umístil na 24. místě z 38 soutěžících, kdy jste složil 19 kostek za 58 minut. Jaké dojmy si odvážíte ze Španělska?

Výsledku z kategorie multiblind byla podle mě trochu škoda. Z prvního pokusu, kdy jsem složil zmiňovaných 19 z 21 kostek, jsem měl radost. V tu chvíli jsem figuroval na 11. místě, což by nebylo špatné. Druhým pokusem jsem se ale bohužel nezlepšil, dost jsem riskoval a ostatní soutěžící se zlepšili o hodně. Tato kategorie je tedy i o taktice; všichni mají na skládání limit jednu hodinu a je jen na nich, jak ji využijí, jestli si budou kostky zapamatovávat například jen 10 minut a zbytek času skládat, nebo zapamatovávání věnují více času. Počet kostek, které chce při daném pokusu speedcuber složit, si také určuje každý sám, takže i zde musí člověk přemýšlet strategicky. Zároveň se ale někdy při skládání nemusí stresovat, protože už dopředu ví, že třeba nemá šanci na národní rekord, protože si nenastavil dostatečný počet kostek. Tuto kategorii vyhrál Švýcar Ezra Hirschi, který složil 55 z 56 kostek, a překonal tak evropský rekord, takže to se pak jednoduše vyhrává mistrovství Evropy. (Smích) 

V červnu jste úspěšně ukončil magisterské studium. Jak jste zvládal skloubit přípravu na státnice s přípravou na mistrovství Evropy?

Zkombinovat to bohužel moc nešlo, takže před státnicemi šel trénink speedcubingu úplně stranou a paměťové techniky jsem využíval při přípravě na státnice. Během semestru jsem trénoval v rozsahu jeden až dva pokusy týdně a po státnicích jsem se do toho opět pustil více. Bohužel jsem v přípravě na mistrovství udělal i nějaké chyby; dělal jsem hodně změn a možná jsem si dával až moc velké cíle, což se pak projevilo ve výsledku. 

Bylo letošní mistrovství Evropy ve Španělsku první akcí tohoto formátu, které jste se zúčastnil?

Už v roce 2016 jsem se zúčastnil mistrovství Evropy, které se konalo v Praze. Jako dobrovolník jsem pomáhal s organizací, a tak jsem měl startovné zdarma. Zaregistrovat jsem se ale mohl jen maximálně do 5 disciplín. Už tehdy jsem se věnoval multiblindu a na tomto mistrovství jsem měl v této kategorii poměrně velké ambice, ale úplně jsem to nezvládl. Jelikož jsem se jako organizátor musel starat o spoustu dalších věcí, nedokázal jsem se potom zkoncentrovat a bohužel to nedopadlo dobře. Od té doby jsem se mistrovství Evropy či větší akce nezúčastnil, takže letošní Španělsko bylo po dlouhé době něco většího. Příští rok se koná mistrovství světa v Seattlu, tam bych se chtěl podívat. Ale tam se asi nedostanu, to bych musel mít asi nějakého sponzora. (Smích)

Jaké další soutěže vás čekají v nejbližší době?

Popravdě teď úplně představu nemám, i když nějaké soutěže budou. Kategorie multiblind často na soutěžích chybí a v kategorii 3x3x3 blindfolded se většinou soutěží jen na jedno nebo dvě kola. A jet z Prahy třeba na Moravu jen kvůli třem složením mě moc neláká. Na podzim se snad bude konat mistrovství České republiky, kde by se multiblind mohl objevit. Na něj bych se chtěl připravit. Jinak budu samozřejmě sledovat soutěže v pohraničí a hlavně v Polsku, kde je multiblind hodně populární. Možná si někam zajedu na soutěž, abych měl motivaci trénovat. 

Co považujete za svůj největší úspěch ve speedcubingu?

Národní rekord v multiblindu. Těší mě, když se občas podívám na jednotlivé výsledky v této kategorii a vidím, že tam mám top 5 nejlepších výsledků. Jsem rád, že mám ještě nějaký odstup. Mohl bych zmínit, že jsem měl národní rekordy i v té klasické kategorii 3x3x3, v roce 2015 to bylo 8,02 s a v roce 2016 6,94 s. To bylo příjemné, ale myslím si, že ve srovnání s dnešními časy to nic neznamená.

Co byste poradil někomu, kdo se speedcubingem začíná?

Nebojte se podívat na návod. Někteří lidé se nechtějí “snížit” k tomu, aby Rubikovu kostku složili podle návodu, a chtějí ji složit sami. Samozřejmě jsem se o to také ze začátku snažil, ale v určitý moment jsem si řekl, že to takto dál nepůjde. Je to jen mýtus, že speedcubeři jsou nějací géniové, kteří kostku dokážou složit sami. Někteří sice tvrdí, že se to naučili sami, ale moc jim nevěřím. Je to hlavně o tréninku a píli; na první složení je potřeba trpělivost a poté už jen trénink. Nejdůležitější je dělat to, co člověka baví, a to jak v životě, tak ve speedcubingu. Takže když už skládání nepřináší takovou radost, tak si člověk může zkusit najít třeba jinou disciplínu. Nebo si také může dát pauzu a dělat něco jiného, prostě neskládat na sílu. Co se týče zlepšování, tak tam se mi vždy osvědčilo si vymyslet nějaké cvičení, které je zaměřené na jednu konkrétní dovednost. Občas je to tedy takové vaření z vody a improvizace, ale důležité je si věřit a trénovat především to, co člověku nejde. Zkrátka ať se toho lidi nebojí, zkusí to a nevzdávají to.

Foto: Petr Neugebauer